Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bol to jeden z pomerne vzácnych okamihov. GRAVEYARD sme vám predstavili ešte ako pomerne neznámu, ale nádejnú kapelu v čase vydania debutu u kultového labelu Tee Pee Records. Druhý album už vyšiel u veľkej značky Nuclear Blast, pričom novinka je bez debaty jedným z najočakávanejších albumov žánru v tomto roku.
Až na mierne učesaný a na dnešné pomery tichší zvuk sa toho našťastie veľa nezmenilo. GRAVEYARD stále tlačia svoje retro do väčšej dokonalosti a stále bez akéhokoľvek náznaku pôvodnosti. Tvrdohlavý, ortodoxný blues rock sa v ich poňatí vymyká bežným stonerrockovým štandardom.
Pomalé balady „Slow Motion Countdown“ alebo „Hard Times Lovin’“, ako stvorené pre zachrípnutýhlas Joakima Nilssona, balansujú na hrane medzi nevkusným, ale stále úsmevným pátosom a uveriteľnou melanchóliou. Nilssonov hlas pritom na „Light Out“ nešplhá do výšok tak často ako v minulosti.
Najlepšie to však GRAVEYARD ide, keď sa do strún a blán poriadne oprú. Z valcujúcich vyhrávok a tučných riffov Nilssona a Larocca-Ramma či solídnej rytmiky tryská energia evokujúca zlaté časy Claptonovho power tria CREAM alebo Hendrixovej Experience. Túto podobu Švédov najviac vystihujú krátke hity „Goliath“ (ktorej klip sa tiež príliš nelíši od klipu titulnej skladby predchodcu), „Seven Seven“ alebo „Endless Night“, ku ktorej vydavateľstvo zafinancovalo na pomery žánru celkom netradične už druhý klip.
Žiada sa ešte spomenúť skladby nachádzajúce sa medzi spomínanými pólmi. Bez nich by to neboli GRAVEYARD, ako ich poznáme. „The Suits, The Law The Uniforms“ občas evokuje ľudových AC/DC, svoj podiel na tom má aj Nilssonov prejav chvíľami pripomínajúci zosnulého Bona Scotta.
Osobné a v náznakoch angažované texty ku GRAVEYARD a žánru ako takému už neodmysliteľne patria. Svojou prijateľnou naivitou dajú spomenúť na úsmevné spovede notorikov SAINT VITUS, a to najmä na kultový „Born Too Late“. Inšpiráciu BLACK SABBATH však budete u Švédov hľadať márne.
Znie to neuveriteľne. Aj tretí album absolútne nepôvodnej kapely môže baviť a nie je o nič horší než predchádzajúca dvojica. Albumy skupín tohto typu obyčajne fungujú raz, v lepšom prípade dvakrát, aj to v kontexte nostalgie alebo akejsi obskúrnej fascinácie „béčkom“.
V tom najhoršom prípade sa podobné skupiny neskôr začnú brať vážne a náznaky progresu dopadnú ako výstrely do tmy, podobne ako v prípade novinky krajanov WITCHCRAFT. GRAVEYARD sú však akoby z inej kategórie, na míle vzdialení revivalovým obludnostiam a ani retro škatuľka u nich nie je celkom na mieste.
Tomuto švédskemu kvartetu to verím. Ono tým koncom šesťdesiatych rokov jednoducho žije. Na „Lights Out“ je to počuť.
1. An Industry Of Murder
2. Slow Motion Countdown
3. Seven Seven
4. The Suits, The Law & The Uniforms
5. Endless Night
6. Hard Times Lovin'
7. Goliath
8. Fool In The End
9. 20/20 (Tunnel Vision)
Aj ja im to verím. V tomto případě ani nemá příliš cenu řešit, zda-li to ještě příště bude stačit. Všichni asi tak nějak tušíme, jak to bude, ale tohle vzpomínání prostě stále dobře baví. Není co více dodat.
18. prosince 2012
Klypso
6,5 / 10
Až mi je ľúto byť o chlp prísnejší. Súhlasím s kolegom takmer vo všetkých úsudkoch. Švédi majú moje sympatie.
„Najlepšie im to však ide, keď sa do strún a blán poriadne oprú.“ A tentokrát sa do nich skrátka opierajú o niečo menej ako naposledy.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.